Nepál 2017 travel blog

Ama Dablam Base Camp


Paty den treku je aklimatizacni. Rozhodujeme se, ze pujdeme do zakladniho tabora hory Ama Dablam, ktera ma necelych 7000 metru. Pak jeste zvazujeme, ze se presuneme o vesnici dal, ktera lezi uz ve vysce asi 4400 metru.‎

Paty den je take idealni na vymenu ponozek. Pokud pujde vse podle planu, budu moct ponozky priste menit o trochu driv, nez po peti dnech.

Vyrazime, nejsme si jisti cestou, ale predevsim Milda kouka, kdyz mame na chate nekde volny cas, casto do mapy, takze si rikam, ze kluci vepredu vi, co delaji. Kdyz i nejaky nosic potvrdi, ze jdeme spravne, tak neni co resit. Po hodine prijdeme do male vesnicky. Tam nabiram vodu z nejakeho pramene a koukame se do mapy. Zjistujeme, ze jsme spatne. Meli jsme zahnout hned ve vesnici, ve ktere jsme bydleli. Sakra. Vracime se a nasledne velmi rychle nachazime cestu. Prejdeme pres most a ceka na 700 metrove stoupani. Prvni cast stoupani je naprosto silena, predevsim dolu to bude masakr. Dalsi cast je uz lepsi a cim vys jdeme, tim je cesta lepsi. Ackoliv me od rana boli hlava, stoupani mi nedela moc problemy. Kluci bojuji, predevsim Dzos nevypada moc dobre. Po nekolika hodinach stoupani vitezime a jsme v zaklanim tabore. Ten lezi v necelych 4600 metrech. Je tu mraky stanu ruznych expedic. Jdeme se hned fotit. Me nenapadne nic lepsiho, nez udelat nejakou veselou fotku s vyskokem. To ale diky me sikovnosti nedopada vubec dobre. Spatne doslapnu na me ne moc dobre fungujici prave koleno. Hned citim bolest, a to i pres to, ze jsem hned pri prvnim dotyku se zemi (kdy jsem zjistil, ze doslap je spatny) svalil na zem, abych ochranil koleno, koleno pekne bolelo. V prvni okamzik jsem se videl ve vrtulniku smerem do nemocnice. Koleno se mi podarilo ale hned rozhybat, vypadalo to nadejne. Udelali jsme pauzu, behem ktere se ohybaci schopnost kolena trochu zhorsila.

‎Premyslim, jestli se z toho kopce s tim kolenem dostanu vubec dolu. Stoupani bylo narocne, nevim, jak to zvladnu bez jednoho kolene. Chvilema me napada, ze me z kopce budou muset dostat vrtulnikem. To by byl pro me konec treku. To by bylo fakt blby. Ale minimalne bych se prolitnul vrtulnikem. ‎

‎Behem nasi prestavky nas jeste jeden pan, ktery mel na starost kuchyn jedne z expedic, pozval na caj/kafe a chleba. Docela to bodlo.

Nasledne jsme sli dolu. Vedel jsem, ze to bude masakr. Sel jsem pomalu jako zelva, daval pozor na kazdy doslap. Koleno bolelo.

‎Behem cesty dolu jsem premyslel, co bude dal. Uplne neverim, ze bude koleno do dalsiho dne v poradku. Rikam si, ze do dalsi vesnice bych se mohl dobelhat. Tam mame jednak v planu jeden aklimatizacni den, ktery bych mohl stravit lezenim v posteli, a jednak je v teto vesnici nejaka mensi nemocnice. Takze mi z toho vyplyva, ze bud se da koleno dohromady a ja budu pokracovat‎, nebo, pokud to nepujde, skocim do nemocnice a pak by nasledoval asi ten let vrtulnikem. Alternativa by byla jeste najmout si nosice a jit zpet pesky. Ale to nedava moc smysl, abych zrusil zbytek treku a pak trekoval pet dni do civilizace. Navic vrtulnik by zaplatila pojistovna, nosice urcite ne. V takovem pripade bych na kluky pockal v Kathmandu nebo jinde. Asi bych trochu procestoval zbytek Nepalu.

Cestu dolu nakonec zvladam docela dobre. Cim dyl ale jdeme, tim hur se mi jde. Zpatky na ubytovani kontroluju koleno. Je napuchle, ale neni (zatim) modre. Davam si na koleno bandaz a jdu se valet do spolecenske mistnosti. Zitra se uvidi...



Advertisement
OperationEyesight.com
Entry Rating:     Why ratings?
Please Rate:  
Thank you for voting!
Share |